Z deníku Uraňáka

Jelikož v současnosti už odpočítáváme dny a týdny do uzavření posledního rudného dolu v ČR. Poprosil jsem jednoho z pamětníků, aby se podělil o pár historek na stránkách Mineralshopu. Tím to velice děkuji Ing. Antonínu Mixlovi, že se s námi podělil o své zážitky z působení na uranových dolech. 

JAK JSEM SE DOSTAL NA UD DOLNÍ ROŽÍNKA DŮL RI.

Byla to náhoda a také nutnost. Při studiu na VŠB Ostrava jsem se v průběhu 2. ročníku oženil a narodila se nám dcera a do roku jsme čekali další dítě.
I v době socialismu se dvěma lidem, z nichž jeden studoval a druhý byl při jeho studiu stále na mateřské, nežilo snadno. Já vylepšoval naši finanční situaci brigádami ve Vítkovických železárnách a jako pomocná vědecká síla na katedře geologie, kde jsem docentu Kumperovi připravoval vzorky hornin k rozborům.
Jednou jsem si postěžoval docentu Kumperovi, do jaké situace jsme se dostali a on mi dal adresu paní Kylarové z generálního ředitelství Uranových dolů v Příbrami. Já ji oslovil jeho jménem a požádal o stipendium. Stipendium jsem získal, ale musel jsem se zavázat, že po ukončení studia nastoupím tam, kde budou UD potřebovat a setrvám tam 10 let.
Mělo to své výhody v tom, že mi jsme měli pravidelný příjem 1 000 Kčs měsíčně, já jsem měl po ukončení studia zajištěné pracovní místo a nemusel jsem na jeden rok na vojnu.
Tak jsem se, kluk z Kyjova, ztepilý šohaj, jak říká p. Petr Bezruč, dostal 1. 9. 1974 na UD Dolní Rožínka na důl RI, jako geolog úseku.

PLNĚNÍ PLÁNU

Mezi mé povinnosti geologa patřilo, účastnit se na zajišťování plnění plánu, jak tun (což nebyl takový problém), tak kovu a to byl někdy dost velký problém.
Jednou náš úsek (2. úsek – 10. patro) měl ke konci měsíce dost velké manko v kovu a tak jsem sháněl nějaký ten lehce získatelný kov pro splnění plánu.
Při procházení dobývkových bloků se mi dostal do ruky blok 41. žíly, kde zrudnění bylo ukončeno v úrovni stropu 10. patra. Zrudnění bez nějakých přechodů z rudy na nižší obsahy končilo a to mě nenechalo v klidu. Vzal jsem si radiometr a na inkriminovanou dobývku jsem sfáral. Na překopu jsem vlezl do komína a prošel cca 15 m dlouhou rozrážkou do podloží, na lávce jsem zapnul radiometr a hned mi bylo jasné, že jsem na správném místě. Radioaktivita dala o sobě vědět, aniž bych se dotkl počvy díla. Při proměřování počvy jsem zjistil, že je rudná. To bylo to správné místo, které jsme v tu chvíli potřebovali.
Navrhl jsem vedoucímu úseku ražbu rozrážky z překopu na vůz. On však rozhodl, že vyrazíme patrovou rozrážku a z ní získáme slibovanou aktivitu.
Okamžitě nastěhoval na inkriminované místo překopáře, postavil se kříž a jelo se.
Když jsme v úrovni patra přejeli žílu, byla úplně hluchá. Rychle jsme rozjeli ražbu po žíle na obě strany od rozrážky. Po 10 - ti metrech ražby na obě strany v hlušině jsme ražbu ukončili s obrovským fiaskem na vrub mé osoby. Byl jsem tenkrát velmi nešťastný, ale nedalo mně to. Vždyť radiometr mluvil jasně.
Tuto dobývku dokončovala osádka předáka Jelínka, v době, kdy jsem na úseku ještě nepracoval. Hned jsem za ním šel a on mi potvrdil správnost geofyzikální dokumentace, že počva byla hluchá. Na mé tvrzení, že proměřením jsem zjistil, že počva je rudná, se jen usmál a sdělil mi, že měli schovánu smolku z rudné části této dobývky a když se přestěhovali na jiný blok, tak v době nouze na počvě opuštěné dobývky drtili smolku a drtí obohacovali nebilanční vozy. A ten prach a zbytky rozdrceného smolince byla ta vysoká radioaktivita, se kterou jsem chtěl plnit plán úseku.
Po dvanácti letech, kdy jsem přešel na funkci inženýra úseku (shodou okolností také 2., s tím rozdílem, že z 10. p. jsme se spustili na 17. a 18. p. jámy R7S, to znamená o cca 350 m níže.), jsme jeden měsíc měli dost vysoké manko v kovu, hrozilo to velkou ostudou a finančním postihem všech techniků úseku.
V té době vládl třetímu úseku (19. - 24. p.) vynikající vedoucí úseku (myslím si, že dobu 16. let mého působení na dole RI jsem lepšího nepoznal), můj dobrý kamarád. Po domluvě nechal vozy z 19. p. označit čísly osádek z našeho úseku. Díky této malé společenské lži jsme se vyhrabali z nesnází, které v dalším období už nebyly tak velké.

BEZPEČNOSTNÍ PŘEDPISY

Dodržování bezpečnostních předpisů (tenkrát BP 1/71) byl zákon a každý je dodržoval (vzdálenost výztuže od čelby, větrání, stabilní odpalovací linky …), až na to kouření.
Chlapi na dílech však měli ještě svá nepsaná bezpečnostní opatření a o jednom takovém se chci zmínit.
Na úseku jsme téměř stále razili nějaký komín, převážně příprava pro dobývání.
Takovou velmi dobrou kominářskou osádkou byl kolektiv Františka G.
Jednou jsem jeden takový komín ražený touto osádkou navštívil, (byl ražen v TH výztuži) abych zdokumentoval geologickou stavbu čelby komína.
Po dokončení jsem si s Frantou povídal a držel jsem se TH výztuže. Franta mě hned napomenul, že lepší je, když Tě padající kámen klepne do volné ruky, než když Ti ji přirazí k TH výztuži.
Fajn, pamatuji si to.
Asi tak po týdnu jdu po překopu směrem k raženému komínu, proti mně vidím světlo, říkám si, štajgr, ale ne, on to Franta, pravou ruku ovázanou a přes obvaz prosakovala krev. „Fando, co pak se Ti stalo?“ ptám se. On se na mě podívá a povídá, machr poučuje a pak se sám drží hajcmanu.
Na štěstí nebylo nic zlomeno, ale pár stehů vyřadilo Frantu na nějakou dobu z práce.

BÁŇSKÝ ÚŘAD A HORNICKÉ SLENGOVÉ NÁZVOSLOVÍ.

Ať si říká kdo chce co chce, před úředníky Báňského úřadu měli všichni respekt.
Uranové doly dozoroval OBÚ Tišnov.
Jednou jsme měli na 3. úseku v plánu ražbu komory a to mašinkárnu na 21. p.
Já jako geolog jsem na Z-XXI vybral nejpříznivější místo a nakreslil projekt, aby bylo vše v pořádku.
V té době přišel na kontrolu zástupce Báňského úřadu.
Tato ražba však nebyla v dlouhodobém plánu a já jsem, jako geolog za to podle báňského inspektora nesl zodpovědnost. Ohradil jsem se, že jako úsekový geolog, tak i vedení úseku se řídíme měsíčními plány, kde tato komora je, takže zodpovědnost za tuto skutečnost nenesu.
Báňský inspektor se cítil dotčen a rozhodl, i když jsem s ním při kontrolách nikdy nefáral, že půjdu také a prvotní geologickou dokumentaci vezmu s sebou ke kontrole.
Na 21. p. byl rozbagrovaný odpal. Odpal měl tvar dvouhrbého velblouda, jeden hrb byl u čelby a druhý na konci odpalu a mezi nimi bylo hluboké údolí.
Když jsme přišli, z odbagrované strany byl velmi prudký sráz. Já jsem ukázal dokumentaci a příslušné žíly v reálu, ale báňský inspektor byl stále nakvašen za mou „ vzpurnost“ a podal mi kámen s červeným poprášením nevybuchlé trhaviny „a to je co za minerál?„ se mě ptá, já jsem kámen odhodil se slovy, že to s geologií nemá nic společného. Jemu to však nedalo a chtěl najít nevybuchlou trhavinu, začal se hrabat na odpal, když byl téměř nahoře, uklouzl a zmizel nám v údolí mezi hrby. Chvíli bylo ticho, pak se důstojně vyškrabal, sjel po odpalu k nám, jako by se nic nestalo, v tom si na něco vzpomněl a poklepal si na boční kapsu, vytáhl pouzdro s brýlemi a po otevření je vysypal rozbité na několik kusů. Věřím, že v tu chvíli jeho vztek ještě vzrostl a chtěl nějakou závadu najít, obrátil se na předáka díla a ledově řekl: „Technologický postup“ a teď vznikl problém, chlapi tento pojem tak nějak neznali, byl vžitý pojem Pasport.
Předák se na mě koukl a říká: „ Co chce? “ Když jsem mu řekl Pasport, okamžitě jej vytáhl. Báňský úředník vzal jedno vypadené sklíčko svých brýlí a začal dokument studovat.
Tento výjev hlavní inženýr dolu již nevydržel a s dušeným smíchem utekl na hlavní překop.
Tenkrát báňský úředník nenašel v Technologickém postupu žádnou chybu, ani rozpor s vlastní ražbou, takže úsek byl bez ztráty kytičky.
Jak jeho jednání probíhalo na vyšší úrovni, kde mě nechtěl, mi není známo a ani mě to tak nějak nezajímalo, já jsem byl rád, že jsem z jeho spárů vyklouzl bez úhony.

BÁŇSKÁ ZÁCHRANNÁ STANICE

Jako absolvent hornické školy jsem se musel stát dobrovolným báňským záchranářem.
Za mého působení od roku 1974 do roku 1990 jsem zažil dva důlní požáry, kterých jsem se účastnil, jako báňský záchranář. V obou případech v tom měl prsty důl RII.
Takový důlní požár je velmi nebezpečný, protože jeho zplodiny jsou neseny důlními větry chodbami, kudy chodí lidi.
Jeden takový požár vznikl při sestřelování lávky na mat. Došlo k vznícení dřevěné výztuže a matu.
Družstvo záchranářů, ve kterém jsem byl i já, bylo vysláno na patro nad dobývkou s turbexem na výrobu pěny s tím, že zjistíme stav požáru a možnost použití pěny k jeho uhašení. Komín byl vtažný, takže nám na horním patře nehrozilo nebezpečí ze zplodin hoření.
Nad komínem jsme se dohodli, že slezeme nad spodní patro, komín utěsníme a z vrchu do něj potom naženeme pěnu, která zamezí přístup vzduchu k požáru. Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali. S nasazenými dýchacími přístroji jsme slezli dolů, a jak to šlo, jsme utěsnili komín. Po návratu na horní patro jsme spustili turbex a čekali jsme, až pěna vyleze k nám nahoru. Pěna se hrnula do komína, ale ani po půl hodině žádný náznak, že ji v komíně přibývá.
Asi po hodině našeho bezúspěšného snažení se ozval důlní telefon, který byl ke komínu natažen a z něj se ozval rozčilený hlas velitele zásahu, „Co tam provádíte, po spodním patře postupuje četa v dýchacích přístrojích k inkriminovanému komínu, ale nemůže se tam dostat, protože celý profil překopu v délce cca 20 m před komínem je zaplněn pěnou.“
Ono naše utěsnění spodního vstupu do komína, i když jsme se snažili, nebylo dostatečné a pěna místo do komína se hnala dolů do překopu.
To víte, s dýchacími přístroji na zádech je práce přece jenom složitější a tak tam zůstaly mezery a v tu chvíli bylo po námi naplánovaném úspěšném zásahu.

DOBÝVKÁŘI VERSUS PŘEKOPÁŘI

Na šachtě byli horníci rozděleni na několik specializovaných skupin, které byly dány druhem práce, kterou vykonávali ( dobývkáři, překopáři, komináři, ….) a této specializaci se věnovali po celou dobu práce na dole.
Tady bych chtěl mluvit o dobývkářích a překopářích.
Našim pracovištěm, kde jsem vykonával funkci inženýra úseku, bylo 17. a 18. patro. 18. patro bylo propojeno s hlavní větrací jámou R6S.
Jednou ve čtvrtek na konci směny přišel na úsek hlavní technik pro větrání a sdělil nám, že na 18. patře cca 50 m od jámy R6S je zavalený větrací překop a že v sobotu sníží chod hlavního ventilátoru a náš úsek zajistí likvidaci závalu. Bylo to dost na rychlo, ale nedalo se nic dělat.
V pátek ráno jsem místo prohlédl (byla vypadená hornina stropu dvou polí TH výztuže a zával zaplňoval téměř celý profil překopu). Se štajgry jsem se dohodl, že na místo dovezou bagr, dva komplety TH výztuže, vlnitý plech, jehly, fošny pakování a cca 30 prázdných vozů.
Po vyfárání jsem vypracoval technologický postup likvidace závalu. Teď jsem potřeboval dobrovolníky na sobotu, jak z řad horníků, tak technického dozoru.
Horníky jsem sehnal hned, přihlásil se mašinkář, dva lidi z dobývky a jeden překopář. Štajgři se vymlouvali, že již něco mají, tak jsem se rozhodl, že půjdu já.
V sobotu (chlapi byli z Bystřice n. P.) jsem si chlapy dovezl na šachtu. Jak jsem nechtěl mašinkáře, pak jsem byl rád, na místo nás dovezl v pulmanu a po šichtě odvezl k jámě, bylo to dost daleko.
A nyní přijde to rozlišení „ DOBÝVKÁŘI a PŘEKOPÁŘI.
Na místě závalu chtěli okamžitě dobývkáři jehlovat, zhotovit provizorní ochranný poval, vybagrovat a po dalším zajehlování doplnit fošny a zapakovat.
Překopář navrhl z fošen udělat ochranný poval, vybagrovat, šoupnout mezihajcmany, dát plechy a zapakovat.
V tu chvíli nemusel ani jeden říct, kde pracuje a podle navrženého postupu byla hned jasná jeho specializace na dole.
Navrhovaná řešení jsme nakonec spojili – zajehlovali, udělali ochranný poval, vybagrovali, postavili dva mezihajcmany, dali na strop plechy a pečlivě zapakovali.
Nechci se chlubit jejich prací, ale myslím, že to bez hnutí stojí dodnes.

MÉ UKONČENÍ PŮSOBENÍ NA DOLE RI.

Mé ukončení práce na dole bylo velmi rychlé a pro mě bolestivé.
Po sametové revoluci v roce 1989 byla snížena exposiční doba z 3 600 – ti směn na 2 100 směn, což zasáhlo spoustu zaměstnanců a také mě.
Po ukončení celozávodní dovolené v červenci 1990 jsme se vrátili do práce a ve vývěsce visel seznam lidí, kteří musí ukončit svou pracovní činnost na šachtě do konce roku 1990. Mezi nimi jsem byl i já (měl jsem v té době odfáráno 2 500 směn, což znamenalo nekompromisní konec mé činnosti na šachtě.)
A tak jsem 31. 12. 1990 opustil šachtu spolu s ostatními takto postiženými zaměstnanci.
Teď jsem v důchodu a od mého působení na UD Dolní Rožínka uplynulo spoustu let, ale na tuto dobu velmi rád a v dobrém vzpomínám a vzpomínat budu. Tenkrát, když už jsem byl mimo důl RI a někdo by mi řekl, vrať se, letěl bych zpět, jako vítr.
Nyní si své působení na dole RI připomínáme jednou ročně setkáním důchodců z dolu RI, kterého se velmi rád účastním, protože při setkání s lidmi, které dobře znám se vždy vracím zpět do podzemí dolu RI.