Asfaltové ložisko Nezbud 

    Asfalt vzniká jako přírodní produkt oxidace (okysličením) tekutých pryskyřic (bitumenů) nejčastěji z ropy. Je  usazenou horninou organogenního původu. Jeho chemické složení tvoří uhlík až 84%, dále také vodík (do 10%) a kyslík (6%), někdy i úlomky písku či síry. Má velmi nízkou tvrdost (1 - 2). Je prakticky netěkavý a má poměrně velké rozpětí bodu tání (10 - 150°C).  Jeho barva je černá až černohnědá. V pevné podobě je křehký s lasturnatým lomem, rozpouští ho sirouhlík i éter, jeho lesk můžeme popsat jako smolný. V přírodních podmínkách impregnuje rozpukané horniny (dolomity, vápence, písky až pískovce, brekcie), ale vytváří i žíly. Výskyty ložisek asfaltu s těžitelnými zásobami jsou roztroušeny po celé Zemi (Švýcarsko, Francie, Izrael, Sýrie, Peru, Kanada, Mexiko, USA a další).

    Na Slovensku je nejznámější ložisko mezi obcemi Nezbudská Lúčka a Varín na úpatí vrchu Lipovec. Geologické prostředí vzniklo, přesunem (při tvorbě příkrovové stavby Karpat), tektonicky porušené a rozpukané dolomity a dolomitické vápence středního triasu umožnily průnik ropných látek do puklin, následně jejich oxidaci a přeměnu na asfalt. Ten vyplňuje pukliny, tmelí horninové úlomky a na některých místech přechází i do třetihorních vápnitých slepenců a pískovců eocén věku. Asfalt je tu černý až černohnědá, dehtové zbarvení a vysoce cistý, téměř 100%. Jeho obsah v hornině byl 3 - 15%. Jeho barva a forma dala zdejšímu asfaltu jeho místní název " Smolenec", pro jeho podobnost se smolou,proto nezaměňovat se smolincem (ruda U).

Těžba začala již před 1. světovou válkou a byl  ukončena v 60-tých letech 20. století, V roce 1962 z důvodů značného vyčerpání ložiska a značného navýšení přítoků důlních vod do lomové jámy. Jen pro zajímavost lze uvést fakt, že uhrná roční těžba v roce 1929 byla 1783 t asfaltové suroviny, což svědčí o relativně bohatém nalezišti, jehož mocnost se pohybovala v rozmezí 20 - 45 m. Jeho "slávu" už připomíná jen vodní hladina zaplavených těžebních (Horní a Dolní lom se zbytky štol) nebo vzorky brekciovitých karbonátů s asfaltem ve sbírkách muzeí. Vedle této lokalitě se asfalt našel na Slovensku na dalších více než 25 lokalitách.

V roce 1887 získal žilinský advokát JUDr. Ľudovít Holczmann těžební právo v podniku nazvaném "Varínske asfaltové banské ťažiarstvo", který vlastnil ochranný název Viola a Valéria. Důl se nacházel v katastru obcí Varín a Nezbudská Lúčka v blízkosti železniční stanice Strečno, odkud se vozil dolomitový štěrk s příměsí asfaltu na stavby cest. Vlastní těžební činnost začala až v roce 1926, když se pozemek a těžební práva rozdělili prodejem na dva majitele. Poloviční podíl tehdy získal Jozef Khyn, ředitel Banky Československých legií (Legiobanky) v Praze, druhá polovina zůstala v rukách tehdejšího majitele Ľudovíta Holczmanna. Řediteli dolu se stali Jan Eugen Štrelingen, ředitel žilinské pobočky Legiobanky a syn Ľudovíta Holczmanna Gejza. Kromě této firmy existovala ještě firma "Varínasfalt, společnost pro stavbu silnic", která využívala asfaltový štěrk získaný z lomu přímo na stavbu cest.

Poté co Ľudovít Holczmann v roku 1931 umírá, kupuje v roce 1933 celou lomovou provozovnu pražská Legiobanka a vlastnila jí až do roku 1943. V tomto roce ji kupuje František Bednárik a následně ji předprodal své manželce Martě Bednárikové za 1 130 000 Ks. František Bednárik se stává ředitelem lomu. Práce v lomu byla sezónní, od jara do podzimu, například v roce 1944 probíhala mezi 15. květnem a 15. listopadem. Důvod byl jednoduchý – mimo toto období se cesty nestavěli a těžba štěrku a jeho zpracovaní – mletí, bylo závislé na uzavřených smlouvách se stavebními podniky. V tom čase působil jako ředitel lomu Václav Rychetský, ředitel žilinské pobočky Legiobanky, která sídlila v budově na Náměstí Slobody (budova MNV).

Lom ročně vyprodukoval cca 15 až 20 tisíc m³ štěrku. Tento se dělil na hrubší štěrk, šotolinu, granulovanou drť a písek, přičemž nejvíc se prodávala granulovaná drť. V roce 1940 byla lomová provozovna zařázena ministerstvem národní obrany mezi strategické podniky důležité pro obranu státu.

V areálu lomu se nachází ještě dnes Kaplička Sv. Barbory, patronky a ochránkyně horníků, postavená v roce 1926. V roce 1943 byla obnovená a 4. prosince vysvěcena varínskym děkanem Ignácom Adamíkom. O těchto událostech svědčí také datum „1926 1943“ nacházející se nad kamenným podstavcem kapličky.

Lom byla v tomto období (1943-44) vysoce ziskový díky rozvoji a výstavbě silniční sítě na Slovensku, ale dodávala materiál do Německa, Protektorátu Čechy a Morava a Maďarska. V roku 1944 došlo k dalšímu rozšíření těžební plochy závodu, který se rozrostl na plochu více než 55-tisíc m², 50 zaměstnanců, ředitele Ing. Františka Bednárika a vedoucího Emila Očenáša.

Lom využíval pro těžbu trhaviny, a proto to by postaven zděný kryt používaný v čase odstřelů. V areálu lomu se nacházel, přizemní obytný dom, nakládací rampy, úzkorozchodná trať s délkou 3 km s nakládacími podavači pro nakládku štěrku na železniční vagony Košicko-bohumínské železnice. Ze stanice Strečno vedla ve směru do lomu železniční trať s délkou 350 metrů s normálním rozchodem koleje. Celkem měl lom 26 překlopných vozíků, s kterými se plnilo denně okolo 30 až 40 železničních vagónů. Výjimečnost lomu spočíval především ve skutečnosti, že to byla jediná lokalita ve střední Evropě, kde příměsí dolomitového štěrku byl asfalt, který tvořil 5,2 % jeho obsahu, co umožňovalo nejen budovat cesty, ale i jejich jednoduchou povrchovou úpravu. Nejbližším místa podobných nálezů obdobného složení asfaltového štěrku se nacházely na Sicílii a ve Švýcarsku – lokalita Val de Travers.

V průběhu bojů na Strečne v letech 1944 až 1945 byl lom zničen a výška škod dosáhla 835 tisíc Kčs. V tom čase používali partyzáni při bojích proti německým nacistům trhaviny z lomu a mnozí pracovníci lomu se přímo zúčastnili bojových akcí. Trvalo rok, než se po vojně uskutečnili velké rekonstrukční práce a v květnu 1946 opět byla obnovena těžba. Na opravu poskytla úvěr Ľudová banka v Ružomberku, který měla splácet majitelka Marta Bednáriková, avšak rozhodnutím Okresního NV v Žiline byla na lom uvalená národní správa a 19. listopadu 1945 byla předána novému správci. V národním podniku se vyměnili vícero správců, avšak lom jako důlní podnik – podobně jako jiné doly v Československu – převzal stát. Podnik se dostal od 1. ledna 1946 pod správu Železorudných baní, n. p.  Rožňava, ačkoliv vlastnímu převodu došlo až 9. července 1946. Skutečnou správu nad lomem vykonávala, ale Vápenka Varín. Původní  majitelka – Marta Bednáriková se snažila o vyřazení podniku ze seznamu dolů a jeho zařazení mezi kamenolomy prostřednictvím žilinského advokáta JUDr. Ernesta Žabkaya, avšak neúspěšné. Těžba štěrku pokračovala dále až do 60. roků minulého století, když těžební jamu zalila voda a vytvořilo se v ní přírodní jezero, veřejnosti známe jako „Asfaltové jezero“.

Zdroj: 

            Ložisko přírodního asfaltu Varín – Nezbudská Lúčka, Zpravodaj UGA (2010) 10, str. 54-55 

             František Bednárik a asfaltová baňa v Nezbudskej Lúčke, Žilinský večerník č. 51, str. XV, Spoznávame Žilinu (89. časť), .

             František Bednárik a asfaltová baňa v Nezbudskej LúčkeŽilinský večerník č. 1 - 2, str. 16, dňa 7. 1. 2014, Spoznávame Žilinu (90. časť), .

             František Bednárik a asfaltová baňa v Nezbudskej LúčkeŽilinský večerník č. 3, str. 16, dňa 14. 1. 2014. Spoznávame Žilinu (91. časť), .