ČELECHOVICE...Devon

Vývoj geologického poznání vybrané lokality

Historii výzkumů čelechovického devonu shrnula Jašková (1986, 1988). Údaje o starších výzkumech terciéru v prostoru Kosíře jsou v článku Ficnera (1961). Středem pozornosti se Čelechovice staly zejména díky zkamenělinám, které přinášeli dělníci při těžbě vápence, a tyto byly neobyčejně zachovalé. První zkameněliny byly nalezeny v černém vápenci u Kaple v roce 1839. První významnou osobností, která lokalitu navštívila v letech 1840 – 1842, byl profesor mineralogie E. F.Glocker, kterého doprovázel olomoucký generálmajor M. Keck von Keck, který již předtím prováděl geologické výzkumy v okolí Olomouce. Stratigrafické určení stáří těchto vrstev bylo provedeno H. E. Beyrichem v roce 1844, kdy bylo určeno, že jde o devon. Jednalo se o historicky první devon zjištěný na našem území, stratigraficky zařazený na hranici eifel – givet.

Rozhodujícím momentem pro určení stáří čelechovických vápenců byla exkurze čtyř světově proslulých a uznavaných geologů a paleontologů – J. Barrand, R. I. Murchison, A. Keyserling a P. E. de Verneuil – v roce 1847. 

Na svých cestách po Evropě přicestoval Murchison v srpnu roku 1847 v doprovodu de Verneuila, hraběte Keyserlinga a Joachima Barranda na Moravu. Na společné exkurzi z Olomouce navštívili tito učenci významnou paleontologickou lokalitu u Čelechovic a Kaple (Rittberku), o niž tehdy panovala nejistota, kterému útvaru tamní vápence náležejí. Ve své zprávě, kterou Murchison uveřejnil v roce 1848 v „Neues f. Min., Geol. etc.“ se praví, že vápence olomouckého okolí, přestože svou petrografickou povahou upomínají na starší formaci devonu, podle charakteru své bohaté fauny jsou jistě devonského stáří. Murchison si povšiml křemenců a slepenců v podloží stringocefalového vápence a přirovnal tyto horniny k vrstvám spodního devonu v Porýnském břidličném pohoří. Naproti tomu byl Murchison na pochybách, kam je třeba zařadit tmavé drobové pískovce až slepence, které u Slatinic tvoří nadloží devonských vápenců. Prý tyto pískovce v mnohém ohledu upomínají na některé odrůdy karpatského pískovce. Murchison dále ve své zprávě poznamenává, že až dosud nebyly činěny rozdíly mezi „drobami a vápenci“ olomouckého okolí a „drobami a vápenci“. Potom však, co zhlédl u Olomouce, v Kladsku a ve Slezsku, kde byl zjištěn pravý devon, lze prý se nadít, že v podloží devonských vrstev olomouckého okolí budou nalezeny vrstvy analogické českému siluru. To ovšem byl úsudek nesprávný. Starší výzkumy byly shrnuty v práci Přichystala (2009).

Geologickými poměry čelechovického devonu se zabýval v 60. letech 19. století H. Wolf a později v roce 1893 E. Tietze. (Non vidi in Kettner, 1926) Z přelomu 19. a 20. století se paleontologií lokality zabýval F. Smyčka, který získané poznatky zveřejnil v řadě publikací (1899,1904, 1905, 1906).

Záslužná byla práce a rozsáhlá sběratelská činnost olomouckého lékaře a paleontologa Maurice Remeše, který paleontologický materiál z čelechovického devonu sbíral téměř půl století. Své studie o ramenonožcích, měkkýších, trilobitech a jiných zástupců fauny publikoval ve svých článcích v odborné literatuře (Remeš, 1907, 1913, 1920, 1929, 1930, 1939). Základy novodobější stratigrafie čelechovického devonu položili Remeš a Kettner v práci z roku 1922.

V letech 1920 – 1932 došlo ke vzniku paleontologické studie s názvem Studie z čelechovického devonu. V první části jsou zpracovány mechovky (Kettner, 1920), v druhé výskyty ramenonožců a měkkýšů (Remeš, 1920). Ve třetí části pokračuje Remeš (1929) studiem jehlic hub, korálnatců, ostnokožců, ježovek, červů a mlžů. Celý 12 cyklus Studie pak uzavírá práce o rugózních korálech (Kettnerová, 1932), která je jednou z nejdůležitějších prací, týkající se tohoto typu korálů.

Následně Kettner publikuje tři práce, týkající se devonu na Moravě, z nichž jedna pojednává o stratigrafii čelechovického devonu (Kettner, 1933). Lokalitou Čelechovice se Kettner zabývá i ve svých pracích v letech 1926, 1934 a 1961.

                                           ( Letecký snímek oblasti  Košířských lomů z roku 1953. Upraveno z © CENIA)

Podrobněji byly zpracovány pouze některé skupiny organismů a to deskatí koráli (Tabulata), zvláště zástupci čeledi Favositidae (Pradáčová, 1938). Stromatopory zpracoval ve své práci Špinar (1940), ramenonožci se v podrobných studiích zabýval Havlíček (1951, 1953). Skořepatce popsal ve své práci Pokorný (1950). Jednou z posledních prací studujících geologické poměry čelechovického devonu je často citovaná práce Koverdynského (1961).

Mezi novodobější práce patří revize trilobitů (Chlupáč, 2000), kde jsou popisovány tyto druhy: Schizoproetus celechovicensis, Dechenella rittbergensis, Longiproetus moravicus, Cyphaspis ceratophthalmoides, Scutellum flabelliferum, Ancyropyge sola a Ancyropyge sp. Novodobější práce o korálech vznikly v 80. – 90. letech 20. století (Hladil, 1983a, b, a další). Za zmínku stojí rovněž práce Galleho a Hladila (1991).

 Lokalita Státní lom

Jedná se o opuštěný vápencový lom, ležící 1,5 km severozápadně od Čelechovic na Hané. Rozkládá se v nadmořské výšce 260 – 318 m. n. m. a je typický tím, že se v něm nachází dobře odkrytý profil souvrstvím devonských vápenců. Je největším lomem ze soustavy lomů v okolí Čelechovic. Těžba v lomu začala v roce 1902 a trvala až do roku 1975 (Reif 2008). Ke zrušení dobývacího prostoru došlo v roce 1998. Lom byl v minulosti využíván k těžbě vápence, sloužil také k ukládání silničního štěrku, slévárenské strusky ze Sigmy Lutín a k ukládání ojetých pneumatik (Studený 2011). Sanace byla provedena v roce 1986, ale zbytky průmyslových skládek se zde vyskytují doposud. Po ukončení těžby byla západní část lomu vyhlášena jako chráněný přírodní výtvor, který byl v roce 1992 vyhláškou převeden do kategorie Národní přírodní památka. V současnosti ještě dochází k povrchovému sběru devonských fosílií z červených vrstev amatérskými sběrateli (Reif 2008). Vápence tohoto lomu místy obsahují hojnou drobnou faunu – gastropody (vel. 2-5 mm), brachiopody a ostrakody. (Koverdynský, 1961)

GPS souřadnice: N 49º 31' 53", E 17º 05' 08"

Stratigrafický profil čelechovického devonu

Statigrafií čelechovického devonu byla v minulosti studována a zkoumána řadou badatelů. Uvedené schéma 15 horizontů je převzato a upraveno z publikace Ficnera a Havlíčka (1978), doplněné údaji z prací Mrázka (2007) a Příchystala (2009):

Horizont 1 – nejstaršími devonskými sedimenty jsou 140 – 200 m mocné křemenné slepence a křemence obvykle nažloutlé nebo načervenalé barvy, ve kterých nebyly nalezeny žádné fosilie. Jejich stáří lze předpokládat z konce spodního devonu a začátku středního devonu. V křemencích byly kromě křemene zjištěny kaolinizované a sericitizované živce, šupinky muskovitu, chloritizovaný biotit, rutil a turmalín. Jedná se o granitoidní eluvium, přepracované v litorální zóně při mořské transgresi.

Horizont 2 – jedná se o temně šedé až černé dolomity a dolomitické vápence s chudou 13 nebo špatně zachovanou faunou tabulátních a rugózních korálů, statigraficky zařazenou do středního devonu – eifelu. Na bázi jsou tyto dolomity mikritické, výše středně zrnité.

Horizont 3 – nad dolomity je uložena 1 m mocná biostroma, obsahující kolonie stromatopor Anostylostroma, které mají v průměru až 0,5 m. Tato biostroma je prokazatelně nejstarší biostromou v čelechovické oblasti.

Horizont 4 – jedná se o tzv. kaplexový horizont eifelského stáří, tvořený rekrystalizovanými a dolomitickými vápenci se silnostěnnými brachiopody Kaplex obesissimus a Kosirium turbulentum, dříve přiřazovány k druhu Stringocephalus burtini. Tyto vápence jsou relativně dobře vyvinuté ve Státním lomu, směrem k Růžičkovu lomu a Čelechovicím nebyly nalezeny. Podmínky vzniku kaplexového horizontu jsou obdobné se stringocefalovými vápenci z Nevady, označené Frostem a Langenheimem (1966) za stringocefalovou biostromu (Ficner a Havlíček, 1978).

Horizont 5 – tzv. první červená vrstva o mocnosti 1 m, obsahující šedé mikritické dolomitické vápence s polohami červeného až fialového slínu a hojným výskytem ostrakodové, brachiopodové a jiné bentické fauny. Vznik této vrstvy je zařazen na začátek vyššího středního devonu (givetu). Na bázi tohoto horizontu je vrstva šedého jílovitého vápence s dosud neurčenými gastropody a s ramenonožcem Emanuella mimula sp. n.

Horizont 6 – objevuje se 30 m mocný horizont dolomitických vápenců a dolomitů, které jsou velmi chudé na zkameněliny. Vyskytují se zde drobní ostrakodi a brachiopodi. Na bázi se nachází vrstva s lumachelou Emanuella pachyrincha. Převážná část těchto spiriferidů je dvoumisková a neporušená transportem, zřejmě proto, že v místě nedocházelo k silnému proudění (Ficner a Havlíček, 1978). Dolomity jsou silně brekciované.

Horizont 7 – následuje 1 – 2 m mocná vrstva vápenců na bázi s brachiopodovou lumechelou, která je na rozdíl od horizontu 3 tvořena tenkostěnými dvoumiskovými zástupci opornatých. Výše se pak vyskytuje brachiopod Bornhardtina cf. Skalensis a amfiporou Amphipora ramosa.

Horizont 8 – v nejvyšší části polohy s výskytem Amphiphora ramosa, což je 14 důsledkem změlčení moře, se začínají vyskytovat kulovité a bochníkovité kolonie stromatopor, které pak výše tvoří lavici o mocnosti 2,5 m. Podle Koverdynského (1961) je optimální vývoj této polohy u Hněvotína, kde je tato lavice mocná až 8 m a tvoří biohermu. (Ficner a Havlíček, 1978)

Horizont 9 – v nadloží stromatopor leží druhý červený horizont v neobyčejně bohatou faunou. Vyskytují se zde rugózní i tabulátní koráli, mechovky, lilijice, stromatopory, brachiopodi, mlži, ostrakodi, foraminifery, trilobiti (Přichystal, 2009). K méně častým nálezům pak patří ostny ježovek a nautiloidi.

Horizont 10 – tvoří ho masivní, mikritický, tmavě šedý vápenec, který místy obsahuje rugózní korály.

Horizont 11 – tvoří šedomodré laminované vápence s častým konvolutním zvrstvením.

Horizont 12 – vápence z horizontu 11 postupně přecházejí do jílovitých vápenců až vápnitých břidlic okrové barvy a tvoří vrstvu až 50 m mocnou. Pravděpodobně se jedná o svrchní devon, toto ale není paleontologicky doloženo.

Horizont 13 – jílovité a silicifikované břidlice s černými vrstvami radiolaritů, místy obsahující čočky vápenců s fragmenty krinoidů. Statigraficky se jedná o přechod mezi nejvyšším devonem a spodním karbonem.

Horizont 14 – několik metrů mocné zelenavé břidlice stratigraficky odpovídající podle Chlupáče (1969) polohám s trilobitem Spinibole olgae. (Přichystal, 2009)

Horizont 15 – nad břidlicemi v horizontu 14 se nacházejí droby a polymiktní slepence kosířského typu v kulmské facii – staří visé.

V nadloží deskovitých vápenců v okolí pomníku Palackého leží břidlice pleťové barvy s čočkami tmavomodrých vápenců. (Havlíček, 1947)

Seznam použité literatury

BOHANES, T. – PTÁČEK, P. (2000): Kras v okolí Čelechovic na Hané. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 3, 27–36. Prostějov.

FICNER, F. (1961): Nové geologické průzkumy a paleontologické nálezy v čelechovickém devonu. – Sborník vlastivědného muzea v Prostějově, Grafia n. p. provozovna Prostějov, 29 –51. Prostějov.

FICNER, F. – HAVLÍČEK, V. (1978): Middle Devonian brachiopods from Čelechovice, Moravia. – Sborník geologických věd, Paleontologie, 21, 49–106. Praha.

GALLE, A. – HLADIL, J. (Eds.) (1991): Lower Paleozoic Corals of Bohemia and Moravia – Fossil VI. Cnidaria. – Guidebook B 3, 1–83. Műnster.

GEIKIE A. (1875): - Life of Sir Roderick Impey Murchison, I. a II., P. 387, 375, London.

HAVLÍČEK, V. (1947): Zpráva o geologickém mapování severního okolí Čelechovic. – Věstník Státního geologického ústavu republiky Československé, 23, 2–3, 98–101. Praha.

HAVLÍČEK, V. (1951): Paleontologická studie z čelechovického devonu – Brachiopoda (Pentameracea, Rhynchonellacea, Spiriferacea). – Sborník Ústředního ústavu geologie, 18, oddělení paleontologie. Praha.

HAVLÍČEK, V. (1953): O několika nových ramenonožcích českého a moravského devonu. – Věstník Ústředního ústavu geologie, 28. Praha.

HLADIL, J. (1983a): The biofacies section of Devonian Limestones in the central part of the Moravian Karst. – Sborník geologických věd, 38, 70 – 94. Praha.

HLADIL, J. (1983b): Cyklická sedimentace v devonských karbonátech macošského souvrství. – Zemní plyn a nafta, 28, 1, 1–14. Hodonín.

HLADIL, J. (1985): Přítomnost eifelských tabulátních korálů, chaetetidů a heliolitů v naftových vrtech na JV Moravě. – Zemní plyn a nafta, 30, 1, 17–30. Hodonín.

CHLUPÁČ, I. (2000): Devonští trilobiti Moravy a Slezska, jejich výskyt a význam. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 3, 5–26. Prostějov.

CHLUPÁČ, I. (2002): Geologická minulost České republiky. – Akademie věd České republiky. Praha.

CHLUPÁČ, I. – HLADIL, J. – LUKEŠ, P. et al. (1986): Field conference of the International Subcommission on Devonian Stratigraphy. Barrandian – Moravian Karst 1986. – Ústřední ústav geologický. Praha.

CHLUPÁČ, I. – KALABIS, V. (1966): Neživá příroda – Regionální geologie Prostějovska, Okresní vlastivědné muzeum v Prostějově, 5–13. Prostějov.

IVANOV, M. – HRDLIČKOVÁ, S. – GREGOROVÁ, R. (2001): Encyklopedie zkamenělin. – Granit, s. r. o., 312. Praha.

JAŠKOVÁ, V. (1986): Historie geologických výzkumů čelechovického devonu. – Zpravodaj Muzea Prostějovska, 1, 16–27. Prostějov.

JAŠKOVÁ, V. (1988): Zpráva o inventarizačním průzkumu čelechovického devonu. – Zpravodaj muzea Prostějovska v Prostějově, 1, 12–24. Prostějov.

JAŠKOVÁ, V. – LEHOTSKÝ, T. (2010): Kámen mluví aneb geologie Prostějovska. – Český svaz ochránců přírody, Regionální sdružení Iris, 64. Prostějov.

MRÁZEK, J. (2007): Přehled geologie Kosíře. – MS, bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno.

KETTNER, R. (1920): Paleontologické studie z čelechovického devonu. Část I. Mechovky (bryozoa). – Časopis Moravského zemského Musea, 18-19, 354–388. Brno.

KETTNER, R. (1926): Naleziště nejstarších zkamenělin na Moravě. – Časopis Vesmír, 4,  101–102. Praha.

KETTNER, R. (1933): Stratigrafie čelechovického devonu. – Věstník Státního geologického ústavu Československé republiky, 8, 4–5, 198–203. Praha.

KETTNER, R. (1934): Paleontologické studie čelechovického devonu, Část V.  O některých Alcyonariích. – Časopis Vlasteneckého spal. Musea Olomouc, 47, 92–106. Olomouc.

KETTNER, R. (1961): Z dějin geologického výzkumu okolí Prostějova. – Sborník Vlastivědného muzea v Prostějově, oddělení přírodovědecké, 17–28. Prostějov.

KETTNEROVÁ, M. (1932): Rugosa. Paleontologická studie z čelechovického devonu. –  Práce geologickopaleontologického ústavu Karlovy univerzity v Praze, 97. Praha.

KOVERDYNSKÝ, B. (1961): Geologické poměry devonu u Čelechovic a jeho vztahy k okolním oblastem. – Práce Brněnské základny ČSAV, 33, 9, 413 – 440. Brno.

POKORNÝ, V. (1950): Skořepatci střednodevonských ,červených vápenců korálových z Čelechovic. – Sborník Státního geologického Ústavu, oddělení paleontologické, 17, 513–632. Praha.

PRADÁČOVÁ, M. (1938): Čeleď Favositidae z čelechovického devonu. – Rozpravy České Akademie Věd, tř. II, 48, 35, 1 –24. Praha.

PŘICHYSTAL, A. (2009): Geologie Velkého Kosíře a jeho nejbližšího okolí. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 10 – 11, 105 –134. Prostějov.

REIF, D. (2008):  Hodnocení stavu a péče o zvláště chráněná území Přírodního parku Velký Kosíř [online]. Diplomová práce. Mendelova univerzita v Brně.

REMEŠ, M. (1907): Předběžná zpráva o některých nových a vzácnějších zkamenělinách čelechovského devonu. – Věstník Klubu přírodovědeckého Prostějov za rok 1906, 9, 95–96. Prostějov.

REMEŠ, M. (1913): Poznámky o trilobitech čelechovského devonu. – Věstník Klubu přírodovědeckého Prostějov za rok 1913, 16, 105–108. Prostějov.

REMEŠ, M. (1920): Paleontologická studie z čelechovského devonu. – Časopis 21 Moravského musea zemského, 17 – 19, 378, 388. Brno.

REMEŠ, M. (1929): Paleontologická studie z čelechovského devonu, III. část – Miscellanea. – Věstník Státního geologického Ústavu Československé republiky, 5, 240 –246. Praha.

REMEŠ, M. (1930): Geologický průvodce po čelechovském devonu. – Věstník Klubu přírodovědeckého Prostějov za rok 1928 – 1929, 21, 25–28. Prostějov.

REMEŠ, M. (1939): Některé vzácné nálezy v čelechovickém devonu. – Zvláštní otisk časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 195, 196. Olomouc.

REMEŠ, M. – KETTNER R. (1922): Čelechovický devon, studie geologická. – Časopis Moravského zemského muzea, 20 – 21, 135–170. Brno.

SMYČKA, F. (1899): Příspěvek k poznání fauny devonských Pelecypodů u Čelechovic na Moravě. – Výroční zpráva Čes. reálného gymnasia v Moravské Ostravě za školní rok 1898 – 1899.

SMYČKA, F. (1904): Novější nálezy z čelechovského devonu. Zvláštní otisk z Věstníku Klubu přírodověd. v Prostějově za rok 1904. Prostějov.

SMYČKA, F. (1905): Věstník Klubu přírodovědeckého Prostějov za rok 1904, 7, 53–72. Prostějov.

SMYČKA, F. (1906): Věstník Klubu přírodovědeckého Prostějov za rok 1905, 8, 126–128. Prostějov.

STUDENÝ, Petr.(2011): Paleontologické zpracování lokality Čelechovice [online]. Brno. In: https://is.muni.cz/th/zcp85/. BP. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce Nela DOLÁKOVÁ.

ŠPINAR, Z. (1940): Stromatoporoidea moravského devonu. – Rozpravy České Akademie Věd, 50, tř. II, 20, 1 – 36. Praha.

ŠPINAR, Z. a kol. (1965): Systematická paleontologie bezobratlých. – Academia, 1049. Praha.