CAVNIC

Cavnic (místně též Capnic, maďarsky Kapnikbánya, německy Kapnik)

Hornické městečko Cavnic ležící v údolí stejnojmenné řeky. Cavnic se nachází v  kraji Maramureš, v úzkém údolí na úpatí hor Gutai (1445 m n. m.) a Mogosa (1249m n. m.), má celkovou rozlohu 4717 ha a žije v něm asi 5,2 tisíce obyvatel. Rozkládá se v délce asi 11 km a maximálním výškovým rozdílem 500 m (550 m n. m. u Flotatie - 1050 m n. m. v okrese Roata) v údolí, které jej protíná od východu k západu a představuje poslední větev sníženiny Baii Mari. Specifická geomorfologie je dána členitým terénem s výraznými výškovými rozdíly, které nabízí z různých míst mimořádně rozmanité výhledy na okolí.

Samotné město se skládalo ze dvou částí: Dolní Handal (Handal) a Horní Handal (Róata). Cavnicul de Jos (Dolní Kapnik) byla oblast obývaná důlními dělníky (domy postavila správa dolů) a v Cavnicul de Sus (Horní Kapnik) byly doly. V současnosti se Cavnic dělí na 8 částí v údolí říčky Cavnic, a to Ferastrau (Sirisau), Valea Alba, Centru, Berbincioara, Suior, Erstiol, Handal a Roata.

První písemná zmínka o městě Cavnic je doložena v roce 1336 pod názvem Capnic. Obec byla pojmenována podle řeky, která má jméno odvozené ze staroslovanského slova kopaonik, které označuje - tam kde se kope, doluje. Počátky hornické činnost v oblasti se datuje již od doby římské.

Stručný přehled historie

• 1336 První písemná zmínka o horním městě Cavnicu
• 1455 János Hunyadi potvrdil horní regál pro Kapnikbánya, Nagybánya, Felsőbánya
• 1571 Obnova těžby císařem Maxmiliánem
• 1585 Práva na těžbu získal Felicián von Herberstein
• 1620 Právo těžit získávají zpět sedmihradští vévodové
• 1691 Úpadek a konec těžby
• 1702 K. erár obnovuje těžbu
• 1717 Invaze a zničení Cavnicu krymsko-tatarským vojskem
• 1727 Spojení revíru Nagybánya - Kapnikbánya
• 1761 Zřízení hornického soudu
• 1786 Postavena silnice do Felsőbánya
• 1845 Rozvoj baňského revíru, výrazné erární investice

RODOCHROZIT Mn²⁺CO₃

Typovou lokalitou rodochrozitu je uváděn Cavnic, platí pro název Rhodochrosit, který se poprvé objevil u Hausmanna (1813) s využitím analýz Lampadia (1800) na materiálu z této lokality (Udubasa et. al., 1992 a). Jméno pochází z řeckého ρόδο, "růže", a χρώς, "zbarvení", což odkazuje na jeho růžovou barvu. Název použitý dříve "manganese oxyde carbonate" (Haüy, 1809) se neujal.

Rodochrozit se hojně vyskytuje na žilách v Cavnicu, kde tvoří hlavní součást nerudní žiloviny. V literatuře je občas chybně uváděn jako typová lokalita pro rodochrozit Sacaramb (Radulescu, Dimitrescu, 1966; Antonovici, 1969; Muresan et. al., 1990).

Rodochrozit se běžně vyskytuje jako primární minerál na středně až nízkoteplotních hydrotermálních žilných ložiscích, ale také na vysokoteplotních metasomatických ložiscích a sedimentárních ložiscích manganu nebo jako pozdní hydrotermální minerál v pegmatitech, kde se vyskytuje převážně jako průvodní minerál lithiophilitu LiMn²⁺PO₄. Může vznikat i recentně jako produkt některých hub, např. Lichenothelia (např. Burford et al., 2003).

Literatura:

ANTONOVICI S. (1969) Rev. Minelor XX, p. 178-180; Bucuresti

BURFORD, E. P., KIERANS, M., AND GADD, G. M. (2003) Geomycology: fungi in mineral substrata. Mycologist, 17(3), 98-107; DOI: 10.1017/S0269915X03003112

HAUSMANN, J. F. L. (1813) Handbuch der Mineralogie 3 volumes, Göttingen. Second edition: 302.

HAÜY, R. J. (1809): Tableau comparative des résultants de la cristallographie et de l’analyse chimique relativement à la classification des minéraux. Paris: 111.

MURESAN i., Tarlea-Hotiu I., Campean A. V. (1990) Studia Univ. “Babes-Bolyai“, Geologia XXXV/1. p. 3-33, Cluj-Napoca

RADULESCU D., DIMITRESCU R. (1966) : Mineralogia topografica a Romaniei. Edit. Acad. Romane, 376 p, Bucuresti

UDUBASA G. (1992) : Roman. J. Mineralogy 75, Suppl. 1, p. 46-47